Sabča a Janča: Česká kuchyně v TCR Eastern Europe

Sabina Jandová a Jana Čížková. Jména, která vám na první dobrou možná neřeknou mnoho. Zasvěcení členové paddocku šampionátu TCR Eastern Europe ovšem tyto dámy znají jako nerozlučnou dvojku, která se již několikátým rokem stará o hladové žaludky závodníků, mechaniků a dalších. Jejich práci vám nyní přiblížíme v našem rozhovoru.

Obě už patříte do paddocku TCR Eastern Europe dlouhou dobu. Nejprve jste byly součástí týmu Petra Fulína, nyní se vaše práce soustředí kolem Petra Čížka. Jak jste se ke cateringu pro závodní tým vůbec dostaly?

Sabča: Vlastně to byla velká náhoda. Moje učitelka angličtiny mi dohodila první brigádu u Petra Fulína. Z jedné víkendové akce se postupně stala pravidelná záležitost, teď už skoro desetiletá. Postupně jsme se s Petrem seznámili a on mi nakonec napsal, jestli bych nemohla přijet vařit i příště. Nakonec slovo dalo slovo a domluvili jsme se na pravidelné spolupráci. Od té doby jsem tady.

To ale bylo ještě bez tebe, Jančo. Jak to bylo u tebe?

Janča: K motorsportu jsem měla vztah tak trochu odmala. Jsem z Mostu, takže už jako malá jsem s taťkou chodila na tahače. Pak taťka začal závodit právě u týmu Petra Fulína. Nejprve jsem mu jezdila jenom fandit, ale pak jsem se tak nějak přirozeně přidala k holkám v kuchyni a začala jim pomáhat. To bylo asi o dva nebo tři roky později než u Sabči. Postupně jsme si vytvořily takovou svou bublinu. Nejprve jsme vařily ještě také s Petrovou manželkou Martinou, postupně se ale vše přesunulo na nás se Sabčou.

Sabča: Chtěly jsme Martině dát trochu více pohody a klidu, aby si mohla užívat závody a podporovat Petra. Od té doby nám to takto vydrželo i se změnou týmu.

Právě vaše začátky jsou podle mě zajímavé ještě z jiného důvodu. Tým Petra Fulína tehdy závodil v Octavia Cupu. Vzpomínám si, že šlo o nejpočetnější tým ve startovním poli, který občas nasadil dokonce více než šest vozů. To jste nejspíš měly plné ruce práce…

Sabča: Přesně tak, to bylo hodně náročné. Právě tenkrát jsme se s Janičkou poznaly blíže. Tehdy jsme vařily zhruba pro 40 lidí. Mezi ně patřili mechanici, jezdci, jejich rodiny a tak dále. Uvítaly jsme proto každou pomoc, kromě Martiny jsme měly ještě dvě pomocnice. Bylo to náročné technicky, ale také kvůli omezeným možnostem. Není to jako když vaříš doma, kde máš spoustu místa a všechno je zkrátka stoprocentní. Na okruhu se navíc potýkáš s dalšími problémy, například s výpadky elektřiny a tak dále.

A to vůbec nemluvím o tom, jak to bylo, když se jely ve stejný víkend Octavia Cup a ETCC, ve kterém tenkrát Petr Fulín závodil. Musely jsme se rozdělit a bylo to hodně náročné.

Janča: Právě to se stalo na Lausitzringu v roce 2018. Tenkrát jsem se k holkám připojila poprvé. Octavia Cup byl podle mě náročný i v tom, že každý chtěl něco jiného. Ne každého vkus jsou klasická česká jídla. Také jsme musely pečlivě vybírat stravu pro závodníky, aby pro ně nebyla příliš těžká. Někdo byl navíc vegetarián nebo alergik. Musely jsme vymýšlet trochu více jídel a všechno poskládat dohromady.

To vše asi začalo tím, že jste si před víkendem sepsaly nějaký seznam…

Sabča: Jasně, ten děláme pravidelně. Pro nás víkend začíná vlastně už na začátku týdne. Zavoláme si a probereme, co bychom mohly vařit. Řekneme si, kdo přijede a kdo bude potřebovat upravit stravu. Pak si sepíšeme nákup a vyrážíme nakupovat. Není to jenom o surovinách pro vaření, zapomínat nesmíme ani na další věci jako ovoce nebo vody, jsme ve sportovním prostředí, takže pitný režim je hodně důležitý. Na závody jezdíme ve středu.

U Octavia Cupu jsme nad tím vším trávily běžně i šest hodin, ale když člověk dělá něco, co ho baví, tak mu to tak ani nepřipadá. Po všech zkušenostech, co jsme tady nasbíraly, dbáme na to, aby byla strava pestrá. Připravujeme různé přílohy, obměňujeme maso i zeleninu. Nechceme, aby kluci jedli pokaždé to samé na ten stejný způsob.

Janča: Při Octavia Cupu jsme více méně ani neměly možnost jít se podívat na závod. Bylo to opravdu šílené. Vlastně jsme domyly talíře od oběda a šly jsme rovnou dělat večeři. Bylo to určitě úplně jiné než dnes.

Takže jste sice vyrazily na závody, ale té atmosféry okolo jste si asi nemohly moc užít…

Sabča: Vůbec ne. Když jsme měly sílu, tak jsme se mohly projít po paddocku možná tak v 9 večer, kdy jsme všechno dodělaly a uklidily. Občas jsme si zvládly pustit přímý přenos ze závodu. Někdy se nám dokonce stalo, že jsme se s někým potkaly až po třech dnech (směje se – pozn. red.). Do té doby jsme vůbec nevěděly, že je tady taky. Navíc jsme byly vždy na nějakém odlehlém místě, aby všichni měli dostatek prostoru a klidu. Například na Slovakia Ringu jsme měly stan až na zadním parkovišti.

Jana: Občas nás sice Martina na závody pustila, to ale bylo spíše později. Na začátku jsme byly rády, že máme všechno hotovo.

Sabča: Byla to práce od 7 do rána do 8 do večera. Někdy jsme zapomínaly i jíst a pít. Bylo těžké vytvořit si nějaký systém práce a řád, díky kterému bychom si mohly všechno dobře zorganizovat. Právě tady jsme ale získaly spoustu zkušeností, ze kterých těžíme dodnes. Pracovat s nejlepším jezdcem cestovních vozů v Česku byla hodně dobrá zkušenost a Petru Fulínovi určitě vděčíme za hodně.

Dnes už máte více volného času?

Janča: Od doby, kdy jsme začaly jezdit na ESET Cup, je to úplně o něčem jiném. Té práce už není zas tak moc. Vaříme pro méně lidí.  I při ESET Cupu jich ale bylo u Petra Fulína celkem dost, mezi 20 až 25. Teď vaříme pro 15 až 18 lidí.

Sabča: Já si popravdě myslím, že toho času máme vlastně stejně jako dříve, ale už si vše umíme naplánovat tak, abychom měly prostor podívat se na kvalifikaci a závody. Vždy se podíváme do harmonogramu, jak to vypadá a práci si přizpůsobíme tak, aby nám to vyšlo. Například kvůli tomu i vstaneme dříve. Když se jede něco v 10, začneme už v 8 nebo v 9, abychom v 10 mohly odejít anebo měly připravenou alespoň větší část.

Janča: Občas si říkám, proč jsme to dříve všechno dělaly tak složitě. Asi jsme celkově načerpaly zkušenosti, našly systém a už víme jak na to.

Když se řekne, že člověk jezdí po Evropě na závody, leckdo si představí, že může cestovat a poznávat danou zemi. To ale u člověka, který jakýmkoli způsobem pracuje v prostředí motorsportu, dost často neplatí. A u vás to je nejspíše stejné…

Sabča: Určitě. Když přijedeme ze závodů a vrátíme se zpátky do našich hlavních prací, kolegové se nás ptají, co jsme dělaly během dovolené. A my jim na to říkáme, že jsme pracovaly (směje se – pozn. red.). Ptají se, jestli jsme se byly na Balaton Parku nebo v Grobniku koupat a co všechno jsme viděly. My jim na to říkáme, že plotnu (směje se – pozn. red.).

Máme obytňák a po celý víkend spíme na okruhu. To vidím jako velkou výhodu. Kdysi jsme spávaly na hotelu, což bylo občas stresující. Člověk spěchal, protože musel být v určitou dobu na určitém místě. Občas se stalo, že jsme něco zapomněly a musely se vracet. Pravda ale je, že jsme alespoň viděly cestu z okruhu na hotel. Teď se ve středu zavřeme na okruhu a vyjedeme až v neděli.

Alespoň můžete zažít tu skvělou atmosféru, která v paddocku je…

Sabča: Je to tu takové rodinné prostředí, skoro se dá říct, že úplně jiný svět.  Člověk je tu mezi svými. Lidé se tu znají. Potkáš spoustu lidí, popovídáte si.  Trávíme tu velkou část roku, vlastně od dubna do září. Je to atmosféra, která člověka vtáhne a většinou tu zapomene na všechny všední problémy.

Janča: O to těžší je vracet se domů.

Teď se vrátíme zpátky k jídlu. Pořád tu nezazněla jedna otázka, bez které bychom se neměli obejít. Co vlastně na závodech vaříte?

Sabča: Řekla bych, že kluci si zvykli na náš styl vaření a jsou s ním spokojení. Chystáme jedno hlavní jídlo na oběd a jedno hlavní na večeři. Občas klukům za odměnu přichystáme i nějaký dezert. Jak už jsem říkala, jídlo připravujeme tak, aby nejedli pořád to samé. Odpoledne, večer i další den jim chystáme vždy něco jiného. Chceme, aby strava byla vyvážená a kluci nejedli pořád dokola to stejné.

Janča: V žádném případě neděláme studené večeře.

Sabča: Dalším faktorem je přizpůsobit jídlo počasí. Když jsme jezdily do Chorvatska nebo na jiné letní závody, při kterých bylo velké horko, tak jsme podle toho upravily jídelníček a snažily se, aby byl trochu lehčí, žádní silné smetanové omáčky s knedlíky a tak dále.

Janča: Když to trochu zjednodušíme, tak se říct, že klukům vaříme to, co máme rády my.

Jaká jídla vaříte nejraději?

Sabča: Velký úspěch má vždy pečené maso se zelím a knedlíkem. Tím se zavděčíš všem. Dáme klukům na výběr ze dvou druhů masa a dvou druhů knedlíků. Dělám ho strašně ráda s láskou. Pak samozřejmě těstoviny, opečené brambory, prostě klasická jídla, taková domácí strava.

Vaření se asi sem tam neobejde bez nějakých vtipných zážitků. I vy určitě nějaké máte…

Sabča: Ten první byl hned na Lausitzringu, kdy jsme poprvé vařily společně. A od té doby se z nás stala nerozlučná dvojka (směje se – pozn. red.).

Janča: Byl pátek třináctého. Dělaly jsme guláš. Dávaly jsme ho do sklenic a potom nám to všechno spadlo…

Sabča: Všechno jsme si připravily pro kluky, kteří měli přijít na jídlo později. Já jsem pak ale do toho strčila a vše se vylilo na bílou stěnu stanu. Takže to byl náš první společný zážitek.

Druhý zážitek přišel na konci víkendu. Usmyslely jsme si, že klukům uděláme řízky na cestu, aby nestrádaly. Bylo devět hodin ráno, začaly jsme a dělaly jsme se s tím asi do 4 odpoledne. Kluci ale mezitím začali balit. Nejdříve nám odtrhly plachtu, postupně se nám zmenšoval prostor čím dál více a nakonec nám sebraly i kuchyňskou linku (směje se – pozn. red.)...

Janča: Smažily jsme více než 40 řízků v jedné fritéze, kam se vejdou asi tak dva kousky. Skončily jsme tak, že okolo nás nic nezbylo, jenom my s fritézou. Dokončovaly jsme to na zemi. Zkrátka jsme jen myslely na to, aby kluci měli svačinu na cestu.

Sabča: Další vtipný zážitek byl v Poznani. Přes dnes přišla totální průtrž mračen. Stály jsme mimo boxy a všude kolem nás byl les. Voda nestačila odtékat a dostala se až k nám od kuchyně. Koukaly jsme na to, ale věděly jsme, že musíme uvařit. Kuchyňská linka byla skoro celá pod vodou, my stály ve vodě, ale prostě jsme musely dodělat jídlo (směje se – pozn. red.).

Janča: Důležité bylo, aby se kluci najedli.

Sabča: Řekla bych, že jen tak něco nás nezastaví! (směje se – pozn. red.)

Vaření pro závodní tým je pro obě z vás „vedlejšák“. Přes týden chodíte do svých hlavních prací. Je problém to skloubit?

Janča: Není lehké všechno zorganizovat. Závodních víkendů je docela dost, od března do září každý měsíc. Byly doby, kdy se sešly i dva závody do měsíce. Není to vždy lehké, což asi může potvrdit i Sabča.

Sabča: Já mám práci, kdy můžu pracovat odkudkoli. Několikrát jsem zažila, že se stal nějaký problém, který bylo potřeba vyřešit hned v rámci videohovoru. Zapnula jsem si proto videohovor, ale nadále jsem krájela cibuli. Vzala jsem si sluchátka, dala jsem si kameru před sebe a pokračovala ve vaření. Nemohla jsem to narušit. Někdy je to potřeba.

Sezona TCR Eastern Europe se skládá ze šesti podniků. Například F1 nebo MotoGP má každoročně na programu více než 20 závodních víkendů. Dokážete si představit, že byste měly absolvovat něco takového?

Sabča: V takovém případě už to člověk bere jako hlavní práci…

Janča: Když si to tak vezmu, jsou chvíle kdy se stávají závodní víkendy větší prioritou než naše hlavní práce. Proto už nás to vedlo několikrát k myšlence pustit se do toho ve větším. Například si založit vlastní společnost, která by zajišťovala catering.

Sabča: Pořád nad tím přemýšlíme. Myslím si, že kdyby se taková příležitost naskytla, tak po ní skočíme a půjdeme do toho.

Janča: Přesně tak. Baví nás to, máme rády toto prostředí a máme takové myšlenky.

Sabča: Za všechny ty roky se toto prostředí stalo velkou součástí našeho života, takže je podle mě logické, že nás něco takového napadá. Po tom všem, co jsme tu zažily, navíc dobře chápeme, že kvalitní a správné stravování je v motorsportu hodně důležité. Těšíme se na další sezony a uvidíme, co přinese budoucnost.

Foto: Dušan Bouzek, Petr Frýba